161. Gellnerovský seminář – Luděk Jirka


Pozvánka

 

Česká asociace pro sociální antropologii

a

Masarykova česká sociologická společnost

ve spolupráci s

Institutem sociologických studií Fakulty sociálních věd UK

Vás srdečně zvou na

 

161. GELLNEROVSKÝ SEMINÁŘ

Gellnerovský seminář založen Jiřím Musilem a Petrem Skalníkem v roce 1998

který se bude konat

 

ve čtvrtek 22. června 2017 od 17:30 hod.

 

na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy
Praha 1, Smetanovo nábřeží 6 (Hollar), místnost 115
(za zapůjčení místnosti velice děkujeme
Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK)

 

Vystoupí

 

Mgr. Luděk Jirka, Ph.D.

Fakulta humanitních studií UK

 

na téma

 

Patří k nám nebo nepatří?

Česká politika a „vytváření migrantů“

na západní Ukrajině

 

 

 

Zdeněk UHEREK,v.r., Alena MILTOVÁ,v.r.

 

[PDF ke stažení]


 

Luděk Jirka

Luděk Jirka (1986) získal titul Mgr. v oboru Sociální a kulturní antropologie na Katedře
sociálních věd Univerzity Pardubice (2012) a titul Ph.D. v oboru Integrální studium člověka –
Obecná antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy (2017). V rámci
doktorského studia absolvoval stipendijní pobyty na Faculty of Sociology Bielefeld
University (2014) a na Department of Sociology University of California Los Angeles (2015-
2016). V letech 2011-2015 opakovaně uskutečňoval výzkumné pobyty na západní Ukrajině a
v roce 2017 hodlá rozšířit výzkumný terén o Moldávii. V současnosti externě vyučuje na
Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, spolupracuje s Multikulturním centrem Praha
a koordinuje aktivity doktorských studentů v rámci IMISCOE (International Migration,
Integration and Social Cohesion). Věnuje se výzkumu etnické návratové migrace a
transnacionální rodiny, metodologicky se pak zaměřuje na problematiku migrace a
transnacionalismu. Dizertační práce o formativním vlivu české politiky na potomky krajanů
ze západní Ukrajiny bude vydána Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v roce
2018.

 

Patří k nám nebo nepatří? Česká politika a

„vytváření migrantů“ na západní Ukrajině

Státy mají pocit zodpovědnosti za občany cizí země, když je s odkazem na etnický původ
považují za součást vlastního národa (Brubaker 1996). Tato zodpovědnost má přinášet státům
zároveň prospěch. Mohou usilovat o ekonomický přínos těchto občanů (Maďarsko), o jejich
politickou podporu (Rusko) nebo o jejich jazykově-kulturní působení (Waterbury 2010).
Česká republika není výjimkou a jazyková a kulturní podpora krajanů ze strany státu je
legitimizována nacionální rétorikou, přičemž jedním z důležitých bodů podpory je i
poskytování stipendií mladým krajanům na studium českého jazyka v České republice, který
by po návratu měli šířit na Ukrajině, a podpora dětských táborů. Mladí krajané však během
pobytů získávají možnost srovnání ukrajinského a českého prostředí a Česká republika je
hodnocena pozitivně jako země s vyšším životním standardem, což má vliv na odhodlání
mladých krajanů přesídlit do České republiky. Tato politika je tak formativní, ovlivňuje
jednání mladých krajanů a zároveň má vliv na podobu i intenzitu migračního proudu z
Ukrajiny do České republiky v rámci „east-west migration“.

Potomci krajanů mohou vzhledem k vazbě na české předky snadno překonat relativně
restriktivní imigrační politiku České republiky díky přihlášení se ke krajanskému statusu
(potvrzení příslušnosti ke krajanské komunitě v zahraničí). Za tímto účelem se ovšem musí
stát „součástí českého národa.“ Jejich příslušnost k českému národu je však do určité míry
dezinterpretující, protože potomci krajanů mají vzhledem ke smíšeným manželstvím a
urbanizaci ukrajinské etnické vědomí a „krajanství“ znamená pragmatický benefit, pomocí
kterého mohou snáze přesídlit. Tento typ mobility se liší od návratové migrace, která
předpokládá diasporickou formu sounáležitosti, představuje totiž využití etnického dědictví
po předcích a pragmatické jednání založené na zidealizovaném obrazu České republiky.