8th Biennial Conference of the Czech
Association for Social Anthropology (CASA)
AGEING OF ANTHROPOLOGY, AGEING IN ANTHROPOLOGY
KEYNOTE SPEAKERS
- Andrew Russell (Durham University, United Kingdom)
- Jeannette Pols (University of Amsterdam, The Netherlands)
Multiple crises, from the global financial crisis to COVID-19, the war in Ukraine to climate change, and the exigencies of new collective responses and understandings, have left a temporal stamp on our discipline. For this year’s conference, we suggest examining how the cascading challenges that occurred during the last hundred years fundamentally altered our discipline, research practices and the connection and connectivity with our worlds – how has anthropology aged, and how does the discipline reflect on its own ageing? Is it prepared to address the challenges posed by an ageing population?
Reflections on age and ageing have accompanied anthropology from its early developments and, to some extent, are emblematic of the initial divide between structural functionalism on one side of the pond and the culturalist approach on the other. On the one hand, seeing ageing as a series of statuses in a life course and the implications of these for the normative temporality of social reproduction (marriage, adulthood, eldership etc.) that is entailed in ritual and political obligations may have itself aged as a theory. Nonetheless, the pragmatics of the field, featuring towering figures, memorable mentors and recommendation letters, is structured around analogic elements. On the other hand, inquiring about the psychological dynamics within and between age categories and their cross-cultural comparison yielded evidence that the meanings of age were socially determined – yet it is the allegedly bio-temporal attributes of age that shape the new regimes of contractual labour in an academia full of young scholars, junior professors, senior researchers and faculty retirees. The ageing of anthropology and ageing in anthropology is a complex, multifaceted phenomenon, which, moreover, is occurring in the context of the ageing population of most industrialised countries. This conference seeks to delve into the dynamic relationship between the ageing of anthropology as a field and the ageing of individual anthropologists and their entourages within it.
The 1990s witnessed significant growth and development in European anthropology, marked by expanding programmes, establishing of new journals, the emergence of national and international associations (such as EASA, CASA, SASA), and a burgeoning number of graduates. This institutional growth has been further seconded by colonialism, the continuing reverberations of the baby boom, and the discipline’s geospatial expansion through mass air travel since the 1960s and, important for the Central and Eastern European region, the easing of individual travel and scholarly exchange possibilities after 1989. Relatedly, the period since the early 1990s saw the formation of national traditions and the renegotiation of roles, including discussions about the relationship between ‚Western‘ social anthropology and East European scholarly traditions.
This moment is now coming to a halt. This conjuncture was also historically contingent—closely linked to globalization, which, as recent events have highlighted, was facilitated by certain silences and global hegemonies. Many scholars built their careers during this phase of European anthropology’s ‘coming of age’ and identified with its promises. Subsequently, there have been the current crises and fissures (from Brexit to the rise of populism), shifting funding structures, reforms of social security systems and the projectification of the discipline, calls for decolonization, and new forms of professional engagement. These changes can be felt and often seen as representing not only a threat to the discipline, but also as a generational divide raising further questions about the future of anthropology.
This conference seeks to explore these temporalities and the interplay between disciplinary shifts, individual scholarly trajectories, and socio-economic changes. We invite contributions that engage with questions such as:
- How has anthropology responded to the challenges of ageing populations, including those posed to science and university education?
- What unique insights can anthropology provide into the experiences, social dynamics, and cultural meanings of ageing societies that distinguish it from other disciplines?
- How do epistemic communities and conversations age over time, and how does this affect creativity in knowledge production?
- How have our ethnographic conclusions and interpretations aged, considering new knowledge and perspectives?
- How do we engage with the classics of anthropology in an evolving disciplinary landscape?
- Is there a clash of generations within anthropology, and if so, what are the sources of tension?
- Is decolonization a generational challenge, and how can we ensure its successful implementation?
We welcome papers from diverse anthropological perspectives that reflect on these issues through theoretical, historical, or ethnographic lenses.
THEMATIC PANELS
If you are interested in organising a thematic panel, please submit your proposals by 6 April 2025 via the registration form. The application should include the panel title, an abstract of the panel topic (150-250 words), and the name, email contact and affiliation of the panel convener/s. Approved panels will be announced on 15 April 2025 on the conference website. Submissions can be made in English, Czech, or Slovak.
PAPER SUBMISSION
The call for papers will be announced on 15 April 2025. You will be able to submit papers for panels or independently of them. These will then be assigned to existing panels or clustered, reflecting the highest fit. The deadline for submission will be 18 May 2025.
CONFERENCE FEE
Members of the CASA and other national anthropological organizations which are members of the WCAA:
- 500 CZK / 20 Euro
Non-members:
- 1 200 CZK / 48 Euro
Undergraduate and graduate students:
- free of charge
DATE & VENUE
6–8 November, 2025
Faculty of Arts and Philosophy, University of Pardubice
Studentská 84,
Pardubice
PARDUBICE
IMPORTANT DATES
6 April
deadline for panel proposals
15 April – 18 May
call for papers open
30 June
Notification of applicants
SUBMISSION
ORGANIZING COMMITTEE
- Adam Horálek
- Milan Durňak
- Yasar Abu Ghosh
- Hedvika Novotná
- Petra Ponocná
- Barbora Stehlíková
FURTHER INFO
Link pro on-line účast skrze Zoom
Abstrakt
Rifts in ecological processes are increasing the rate of viral transmission from bats to other species. Agricultural enterprises are denuding forested landscapes worldwide, presenting new challenges for insect eating bats as they seek food at night. Intense stress from multiple sources is disrupting the delicately balanced metabolism and immune system of bats. Sick bats are literally falling from the sky and shedding viruses. Enfeebled and flapping around on the ground, bats are becoming easy prey for cats and other predators. Drawing on extended ethnographic field research in Southeast Asia using multispecies methods this talk will engage with a number of questions: Where are coronaviruses actively circulating among people and animals? Is the focus on Wuhan as the epicenter of 2020 pandemic fundamentally misplaced? Did metabolic problems generated by sugar facilitate the emergence of COVID-19?
Bio
Eben Kirksey is a cultural anthropologist who is perhaps best known for his work in multispecies ethnography—a field that situates contemporary scholarship on animals, microbes, plants, and fungi within deeply rooted traditions of environmental anthropology, continental philosophy, and the sociology of science. Questions related to science and social justice animate his most recent book, The Mutant Project (2020), which offers an insiders account of the laboratory in China that created the world’s first children whose genes were edited with CRISPR-Cas9. Eben was a British Marshall Scholar at the University of Oxford, before he went on to earn his PhD at the University of California, Santa Cruz. He has taught at some of the most selective and innovative higher education institutions like Princeton University and Deep Springs College. He helped found one of the world’s first Environmental Humanities programs at UNSW Sydney in Australia.
Zajímají Vás současná témata sociokulturní antropologie? Chcete se zúčastnit debaty se zkušenými i začínajícími akademiky v tomto oboru? Přidejte se k nám 20. 2. 2025 od 13:15 na Dni antropologie, který pod záštitou České asociace pro sociální antropologii pořádá Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UPOL. Přihlášky zasílejte na e-mail martin.latal02(at)upol.
[leták ve formátu PDF ke stažení]
Link pro on-line účast skrze Zoom
Abstrakt
This talk will be a presentation of the recently published book Relative Strangers (University of Toronto Press, 2024). Examining how memory, intergenerational transmission, and kinship work together, Relative Strangers sheds light on Romani life in Palestine. Arpan Roy presents an ethnographic portrait of Dom Romani communities living between Palestine and Jordan, zooming in on everyday life in working-class neighborhoods, and under conditions of perpetual war and instability. The book focuses on how Doms are able to sustain ethnic difference through kinship, even when public performances of difference are no longer emphasized – a kind of alterity that is neither visible by obvious markers like race or religious difference, nor detected by the antennas of the state. Drawing on long-term ethnographic fieldwork in Jerusalem, Ramallah, and Amman, Roy makes a case for such alterity for Romani people and other groups in the region. Analysing intimate ethnographic scenes through anthropological theories of kinship, psychoanalysis, social theory from the Global South, and more, the book reveals how alterity in the Middle East does not adhere to rigid identitarian categories. Ultimately, Relative Strangers demonstrates the inadequacy of transposing models of pluralism centred on European and American experiences of minoritization onto other contexts.
Bio
Arpan Roy is a Marie Skłodowska-Curie Postdoctoral Fellow at Leibniz-Zentrum Moderner Orient in Berlin. He is the co-editor of Naseej: Live-Weavings of Palestine (Pluto Press, 2025). He holds a PhD in Anthropology from Johns Hopkins University. His current research is on Christian missionary work in the Arab world.
presents
LADISLAV HOLY LECTURE 2025
by
Judith Bovensiepen
Austrian Academy of Sciences
Opening the land: Animist extractivism in Southeast Asia’s youngest nation
17 January 2025 from 6 pm
The lecture will be held in the seminar room of the Lusatian seminary
(U Lužického semináře 90/13, Prague)
You can attend the lecture via MS Teams.
Abstract
In the years after Timor-Leste regained independence from Indonesia, ‘oil fever’ took hold in the country – an intense contagious excitement about the prospect of oil wealth enabling a profound societal transformation and leading to full independence through resource sovereignty. This is when the government of Timor-Leste launched a plan for the implementation of the Tasi Mane project, a large oil development project aimed at transforming the thinly populated south coast into a futuristic, high-modernist, state-planned oil and gas infrastructure by 2020. Critics argued that the Tasi Mane project was economically and technically unviable and that it would have detrimental effects on local residents. So, to persuade affected communities to relinquish large stretches of land for the project, politicians and oil company employees mobilised customary practices traditionally associated with ritual authorities. Their ability to regulate ‘nature’ came to be seen as a sign of their legitimacy to implement this mega project. By doing so, they combined practices based on two seemingly incompatibly logics: animism and extractivism. This paper examines how these two seemingly opposed logics transformed each other in the making of the post-revolutionary state in Timor-Leste. The central argument is that animism and extractivism not only intersect as they were incorporated into modes of national governance, but that they were constituted in dialogical interaction.
Bio
Judith Bovensiepen is the Director of the Institute for Social Anthropology (ISA) at the Austrian Academy of Sciences and Honorary Professor at the Institute for Social and Cultural Anthropology at the University of Vienna, Austria. She has been carrying out fieldwork in Timor-Leste since 2005. Her research focuses on political and environmental anthropology, examining resource extraction and its impacts on rural populations. Bovensiepen’s previous work explored the dynamics of post-conflict recovery, investigating how people’s relations with the environment are transformed by violence and forced displacement. She is the author of multiple publications, including journal articles, special issues a monograph entitled The Land of Gold: Post-conflict Recovery and Cultural Revival in independent Timor-Leste (2015, Cornell University Press). For her research achievements, she received the Philip Leverhulme Prize in 2020.
Link pro on-line účast skrze Zoom
Abstrakt
Přednáška nabídne reflexi tří deliberativních občansko-expertních panelů (Citizen-Expert Panels; CEPs) zaměřených na komunikaci o klimatické změně. Zatímco předchozí studie ukázaly efektivitu participativních metod v politické deliberaci, méně pozornosti bylo věnováno konkrétním procesům, v jejichž mantinelech účastnice*níci různých typů deliberativních mini-fór formují své výstupy. CEPs jsme proto využili jako specifický analytický nástroj, který umožňuje porozumět dynamice skupinových vyjednávání mezi zúčastněnými s odlišným potenciálem k podílu na moci. Sledovali jsme, jakou roli hrají charakteristiky jako pohlaví, věk, odbornost nebo osobnostní nastavení, ale také prostředí, pravidla diskuse apod. Na základě induktivní analýzy považujeme pro dynamiku rozhodovacího procesu v rámci CEPs za zásadní dva faktory: emoční bariéry (či svodidla) určující směr deliberace (ke konsenzu; bez jasného směru/proměnlivé; ke konfliktu) a typ leadershipu (symetrický vs. asymetrický). Identifikujeme šest ideálně-typických vzorců, které prostřednictvím různých kombinací dvou zmíněných faktorů popisují způsob, jakým participující dosahovali společných výstupů v rámci CEPs: konsensus, diskuse, rovnováha sil, vynucený souhlas, disent a dominance. V přednášce jednotlivé typy podrobně popíšeme a budeme diskutovat, nakolik nám jejich reflexe může pomoci dále rozvíjet existující participativní nástroje a teorii deliberativní demokracie.
Bio
Ondřej Císař je sociolog, přednáší na Fakultě sociálních věd UK a pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR jako šéfredaktor Sociologického časopisu/Czech Sociological Review. Výzkumně působil na mnoha zahraničních pracovištích, např. University of California, Irvine a Columbia University, New York. Je autorem a spoluautorem několika knih a mnoha studií a kapitol v českých i zahraničních časopisech a knihách. Zabývá se proměnami konfliktů v současných demokraciích.
Veronika Frantová je socioložka, působí jako odborná asistentka na Katedře společenských a humanitních věd Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci. Výzkumně se pohybuje ve fluidním prostoru mezi kulturní sociologií, kvalitativní metodologií a aktivizačními metodami výuky společenských věd. Zajímá se především o de/konstrukci diskurzivních nerovností a konfliktů v různých polích občanské společnosti.
Abstrakt
This talk sketches a cultural sociology of artificial intelligence (AI) and demonstrates its empirical application in two cases. It consists of three parts: First, I briefly examine the relationship between culture, technology and society in classical and contemporary sociology their implications for the study of AI. I argue that the cultural sociology of technology, found in the works of Jeffrey Alexander and Philip Smith, offers a non-reductionist account of culture, technology and society and also shows great promise for the sociological analysis of AI. In the second part, I apply a cultural sociological toolkit to the case of AlphaGo, Google’s Go-playing AI that made headlines in 2016. I show how AlphaGo become an icon of AI research and how its remarkable performance and its discursive framing facilitated a shift in the public narratives surrounding AI from the mundane to the apocalyptic. In the third part, I apply cultural sociological genre theory to the discourses and narratives that accompanied the rise of large language models. Particularly interesting (and prominent) are apocalyptic narratives, which combine utopian and dystopian aspects. I illuminate their narrative structure using the political and eschatological concepts of interregnum and katechon. Through a cultural sociological lens, we can see that the future of AI (and humanity) not only depends on technological progress, but also on the social meanings we attribute to it.
Bio
Werner Binder studied sociology, philosophy and German literature in Mannheim, Potsdam and Berlin before earning his PhD at the University of Konstanz. He is an assistant professor at the Department of Sociology at Masaryk University, Brno (Czech Republic), faculty fellow at the Yale Center for Cultural Sociology, book review editor of the European Journal of Cultural and Political Sociology and associate editor at the American Journal of Cultural Sociology. His research interests are sociological theory, cultural sociology, textual and visual methods of interpretation, the analysis of public discourses and, recently, the sociology of artificial intelligence. In 2024, he published “Technology as (Dis-)Enchantment. AlphaGo and the Meaning-Making of Artificial Intelligence”, Cultural Sociology 18(1), 24-47.
Dovolujeme si Vás pozvat na volební valné shromáždění, které se uskuteční
dne 17. 1. 2025 od 14:00 v Lužickém semináři, U Lužického semináře 90/13, Praha, a online na MS Teams.
Pozvánka s programem zde.
***
We cordially invite you to the annual electoral general meeting, which will take place on 17th Jan 2025, 2:00 pm, in the Lusatian Seminary, U Lužického semináře 90/13, Praha, or on MS Teams.
For more information see the programme.
Abstrakt
Ačkoliv Romové představují etnickou menšinu marginalizovanou a pronásledovanou napříč celým světem, existuje jeden kulturní rys, pro který jsou celosvětově obdivováni a oslavováni: jejich muzicírování a hudební tvorba. To se hojně odráží v kinematografii, ať už v hrané nebo dokumentární. Ve filmech se tak romští hudebníci stávají často zhmotněním odvěkých fantazií a stereotypů spíše než sami sebou. Dokumentární film Hopa lide přistupuje k romskému muzicírování z odlišné perspektivy. Autor filmu na základě desetiletého výzkumu v komunitě slovenských romských hudebníků inicioval vznik kolaborativního dokumentu skládajícího se ze tří kapitol. Každá z nich zachycuje tvorbu hudebního klipu, v němž se sami hudebníci ujímají rolí režisérů. Kamera rozpohybovaná neustálou improvizací a interakcí nám zprostředkovává dosud příliš neprozkoumaná zákoutí romského muzikantství – od zářných reflektorů velkých festivalů až po tichá zákulisí a intimní výpovědi o nesplněných (a nesplnitelných) snech; od humorných scén plných smíchu až po těžký každodenní boj o své místo na světě. Film vybízí diváky ke zpochybnění hluboce zakořeněných stereotypů o Romech. Spíše než dalším filmem „o romských muzikantech“ je Hopa lide jeden z mála existujících dokumentů natočených „s romskými muzikanty“.
Bio
Petr Nuska, Ph.D. je vizuální etnomuzikolog a tvůrce etnografických filmů, v současné době působící na české a slovenské akademii věd. Film Hopa lide vychází z jeho doktorského výzkumu na Durham University, v němž se věnoval právě romskému muzicírování na středním Slovensku.
Česká asociace pro sociální antropologii (CASA) vyhlašuje devátý ročník soutěže o nejlepší bakalářskou a magisterskou práci v oblasti sociální antropologie. Deadline pro doručení materiálů na emailovou adresu asociace info@casaonline.cz je 10. 11. 2024. Více informací o soutěži naleznete zde.
Abstrakt
Náboženská apropriace, spojená s idealizací a romantizací, má v antropologii špatnou pověst a je často vykreslována jako překážka vzájemně smysluplné mezináboženské spolupráce. Na základě etnografie návštěv původních obyvatel Latinské Ameriky v České republice tuto problematiku přehodnocuji pomocí konceptu ekvivokace jakožto ontologického dorozumění-v-nedorozumění, k němuž dochází při setkávání a překladu různých světů. Při těchto setkáních je obtížné vyhnout se vzájemné idealizaci, přesto je obě strany mohou považovat za smysluplná a přínosná, a to právě proto, že se odehrávají v rámci jejich vlastních perspektiv, jejichž prostřednictvím se vystavují jinakosti a možnosti transformace. Při posuzování interakce indigenních kosmologií a rituálů se západním alternativně spirituálním („New Age“) milieu je navíc nezbytné uvážit neredukovatelnou rozmanitost jednotlivých hlasů, přístupů a činitelů.
Bio
Jan Kapusta, Ph.D. je odborným asistentem na Katedře antropologie FF ZČU v Plzni. Zabývá se antropologií náboženství, terénní výzkumy prováděl mj. mezi Mayi v Guatemale. V současnosti se věnuje vzájemnému vztahu indigenních kultur a západní alternativní spirituality (např. indigenizaci a apropriaci, glokalizaci a hybridizaci náboženství či tvorbě globálního spirituálního diskursu). Teoreticky se pohybuje na rozhraní existenciálně fenomenologických a ontologických přístupů v antropologii. Je autorem knihy Oběť pro život: tradice a spiritualita dnešních Mayů (Argo 2020) a řady článků v odborných časopisech, jako jsou Český lid, Anthropos, Journal of Religion in Europe, Religion, State & Society nebo Ethnos.
Abstrakty
Mnohé zdi hlavního města Srbska utváří pomyslnou galerii pouličních velkoplošných maleb: murálů. Práce Ekologie zdí: etnografie bělehradských murálů staví na tezi, že pro porozumění tomuto fenoménu je třeba jít za jeho vizuální a estetickou stránku. A přistupovat k murálům jako ke komplexním entitám utvářejícím a odrážejícím dění v daném městském prostoru i srbské společnosti procházející poválečnými, postsocialistickými a neoliberalizačními proměnami. Metaforou ekologie zdí chce autorka poukázat na skutečnost, že i murály lze nahlížet jako svého druhu organismy, které mají vlastní socio materiální život a agency a jsou úzce provázány s ekosystémem hlavního města a srbské společnosti. Ekologická perspektiva jí umožňuje promýšlet problematiku holisticky jako průsečík jednání a dění, na kterém se podílí zdi a fasády, tvůrci i kolemjdoucí, místní nálady i globální politiky.
***
Afektová teorie zkoumá roli emocí a afektů, tedy osobního a ztělesněného, a představuje výzvu pro kulturní antropologii, kde emoce bývaly tradičně opomíjeny a odsouvány do oblasti psychologie. Jaké limity nám afektivní teorie odhaluje v současném zkoumání a jaké nové možnosti otevírá? Je její adaptace pouhým intelektuálním cvičením, nebo přináší skutečný přínos pro hloubku a rozsah antropologického porozumění? Tento příspěvek se zaměřuje na konceptuální rozsah afektivního obratu v kulturní antropologii a rozebírá tři klíčové vektory, které ukazují, jak může teorie afektu obohatit zkoumání porozumění lidské zkušenosti.
Bio
Jolana Miličičová vystudovala na magisterské úrovni sociální a kulturní antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako výzkumná asistentka v rámci mezinárodního projektu CareOrg zaměřujícího se na transnacionální organizaci péče o seniory v Evropě.
***
Marek Hrubý vystudoval bakalářský stupeň kulturní antropologie a filozofie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Studoval filozofii v nizozemském Groningen a zapojil se do pedagogické činnosti v rámci projektu Centrum kritického myšlení. Ve své teoretické kvalifikační práci se zabýval tématem afektu a jeho roli v kulturní antropologii. Poslední rok věnoval cestování, což mu umožnilo získat nové perspektivy a zkušenosti v různých kulturních kontextech.